17. května 2022, autor: vaclav

Dne 17. května si připomínáme smutné výročí smrti nejvýznačnější české novinářky první poloviny dvacátého století Mileny Jesenské

Dne 17. května si připomínáme smutné výročí smrti nejvýznačnější české novinářky první poloviny dvacátého století Mileny Jesenské, která zemřela v roce 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Její texty jsou v současné době více než aktuální, a proto stojí za připomenutí. Riskovala svůj život tím, že se po nástupu fašizmu snažila šířit svobodné informace, což se jí také stalo osudným. V listopadu 1939 byla pro svou protinacistickou činnost zatčena. V současné době podobný nástup fašistických tendencí se zaváděním cenzury zažíváme opět.

O umění zůstat stát

Když se přihodí něco velmi, velmi rozhodného, co změní běh života všech lidí a co vyvolává nejistotu, a současně tedy i strach, dostávají se lidé nějak do pohybu. Začínají utíkat. Nemyslím fyzicky utíkat: ale duševně. Takových útěků je vidět teď mnoho kolem a kolem. Lidé, kteří celá léta něčemu věřili a svojí vírou vedli i jiné, ztrácejí půdu pod nohama, ale ztrácejí současně i zdravý přehled a úsudek. Vyslovujíce slovo „vlast“ mají na mysli:

„Propána, copak jenom bude se mnou?“ A propadají nějaké neurčité představě, že by bylo dobře něco udělat, aby vypadali tak či onak. Dávají se do překotného pohybu a utíkají buď zbrkle vpřed, nebo zbrkle vzad. Lidé, posedlí strachem, lidé, posedlí hořem nebo panikou, nejistotou nebo samotou, začnou utíkat. A jedni pak utíkají dopředu a druzí dozadu. Jedni provádějí silácké kousky a druzí provádějí zbabělé kousky. Jedni si hrají na mučedníky, když je nikdo nemučí, a druzí prchají, třebaže je nikdo nehoní. To však je asi podstata strachu, že nedovolí člověku zůstat stát.

Zůstat stát znamená totiž klid, hledět do očí tomu, co neznám, a vypořádat se s tím. Lidé, kteří utíkají vpřed, tvrdí potom: to jsem výtečník. Lidé, kteří utíkají vzad, ujišťují: byl jsem donucen. Oba soustřeďují všechno dění světa na sebe, vidí sebe ve středu všech událostí a jsou přesvědčeni, že jejich skutek a jejich jednání je nejdůležitější; oba zapomínají na jediný smysl, který pojem národ může mít: že totiž nejsou sami. Jakmile člověk odloučí vlastní osud od osudu osmi milionů, ztrácí v duši hlubokou podstatu toho, co to je národ: hluboké vědomí kolektivní příslušnosti k osmi milionům. Jakmile ve svém vědomí zůstává sám - pak ovšem hledá v duši nějaké gesto, kterým by se dal do pohybu. Samota je ve světě asi největší prokletí.

Když jsem byla docela malá holka - to bylo ještě za Rakouska, poměry byly tehdy naprosto jiné než dnes, a nerada bych, aby mi bylo vyčteno, že se utíkám k reminiscencím. Dnes stojí vedle nás občané velkoněmecké říše a my Češi očekáváme - a jistě nám nikdo nezazlí, když řeknu, že chvílemi s obavami -, jak se náš vzájemný poměr vyvine. Tehdy to byla dusná doba rakouského a českého napětí a vzájemné velké nelásky, doba, která nesla v sobě kořeny mnoha pozdějších nedobrých událostí.

Když jsem tedy byla malá holka, bydlila jsem na rohu ulice 28. října a Příkopy i Václavské náměstí ležely před našimi okny jako na dlani. Tehdy to ovšem nebyly Příkopy, jako jsou dnes, ani Václavské náměstí se nepodobalo dnešnímu. Byly tam malé, ostatně překrásné budovy v pozdním baroku, a celé to bylo vlastně malé, provinční městečko s čisťoučkým náměstím. Napětí mezi Čechy a rakouskými Němci jevilo se tehdy všelijak, ale v neděli dopoledne mívalo už takový demonstrační ráz: na pravé straně Příkop procházeli se němečtí studenti v barevných čepicích, a po levé straně chodili Češi v civilních šatech. Tu a tam to vyvrcholilo v nějaký chuchvalec, nějaké zpívání a nějakou nespokojenost - vídala jsem to, ale celkem jsem tomu nerozuměla. Až pak přišla jednou jedna neděle, na kterou asi nikdy nezapomenu, co budu živa: vidím to jenom jako vzpomínku a nevím, proč to bylo. Od Prašné brány pochodovali rakouští studenti ve svých barevných čepicích, ale nikoli už po chodníku, nýbrž prostředkem ulice.

Zpívali, šli uceleně a dunivým, ukázněným krokem. Najednou vyšel z Václavského náměstí zástup Čechů - a taky nešli po chodnících, taky šli středem ulice. Šli mlčky. Maminka mne držela v okně za ruku, trochu silněji, než bylo třeba. A v první řadě těch českých lidí šel můj táta. Poznala jsem ho z okna a měla jsem velkou radost, ale maminka byla bílá jako stěna, a radost zřejmě neměla.

A pak to šlo ráz naráz: z Havířské ulice vyběhl najednou zástup policie a postavil se mezi oba tábory. Příkopy byly uzavřeny těm i oněm. Ale i ti i oni šli pořád dál. Pořád dál. Pak dorazili Češi až ke kordonu policistů a byli vyzváni, aby se zastavili.

Byli vyzváni ještě jednou. A pak potřetí. Nevím už vůbec, co se pak stalo. Vím, že třeskly nějaké rány, že celý zástup českých lidí se proměnil z tichého v křičící, že Příkopy byly nějak naráz prázdné, ale že tam zůstal jeden člověk před puškami stát - můj táta. Pamatuji se docela jasně, naprosto jasně, jak stál. Klidně, s rukama podle těla. Vedle něho leželo na zemi něco hrozně podivného - nevím, zdali jste viděli, jak vypadá postřelený člověk, když se zhroutí. Nemá nic lidského, vypadá jako pohozený hadr. Asi to byla minuta, co táta takhle stál - nám s maminkou to připadalo jako roky. Pak se shýbl a začal obvazovat tu lidskou trosku, která ležela vedle něho na dlažbě. Maminka měla oči přivřené a po tvářích jí tekly dvě velké slzy. Pamatuji se, že mne vzala do náručí, jako by mne chtěla udusit. Tehdy jsem nevěděla, co to bylo. Cítila jsem jenom velké napětí, nesnesitelné napětí a matčino rozčilení.

Později, když jsem viděla několikrát zástup českých dělníků, do kterých střílela česká policie, když jsem četla o Slovácích raněných českými četníky, když jsem si uvědomila, jak je těžké neutíkat, když utíká celý zástup, a jak je nesmírně těžké zůstat stát, když se něco děje - později jsem teprve pochopila, jak vzácné je: umět zůstat stát.

Pak jsem viděla něco podobného ještě jednou. Ovšem za docela jiných okolností. Bylo to ve válce a v divadle. Tehdy ještě Češi neměli na mysli vlastní samostatnost a nic takového se nedělo.

Jenom to češství jim vězelo v srdcích, jako trn slezové růže z české zahrádky. Na jevišti se hrála Tylova „Fidlovačka“, věc celkem naivní, stará a nezábavná. Ale pak najednou začali zpívat Kde domov můj. Víte, žádná státní hymna, ba ne, národní, česká písnička to tehdy byla. Ale najednou přede mnou někdo vstal.

Nějaký pán, tiše a klidně, ruce podle těla. Nevím, co chtěl říci, ale byla to taková pocta české písni. Za chvíli vstal druhý. Pak jich několik. A pak jsme stáli všichni. Pak jsme zpívali. Ta píseň se tehdy hrála několikrát a hrála se tak vroucně a vřele, jako modlitba. Kde domov můj nebyla totiž píseň proti někomu, ale pro něco. Nepřála si něčí zkázy, ale našeho trvání. Není to píseň bojovná, ale píseň našeho českého domova, té země bez patetické krajiny, země kopců a pahorků, polí a lánů, bříz, vrb a košatých lip, země vonných mezí mezi poli a tichých potůčků. Země, kde jsme doma. Bylo krásné stát při ní, protože je vždycky krásné milovat domov. Uvědomila jsem si tehdy, že umět stát je důstojné, čestné a přímé.

Nejsme a nebyli jsme nikdy v situaci stavět se proti někomu.

Pakliže jsme to z jakési mladé zpupnosti dělali, vidíme jasně, že to nepřineslo ovoce. Nejsme také v situaci, kdy bychom mohli s dobrým svědomím a klidným srdcem někde ve světě někomu věřit: pakliže jsme to v mladé nezkušenosti dělali, vidíme jasně, jak maloučko stačilo, aby velké státy mávnutím ruky zrušily slovo dané státu malému - tytéž státy, které dnes tak plny rozhořčení hovoří o „bezpráví, které se děje státům malým“. Ani v našich srdcích, ani v naší povaze nevyrostlo záští proti někomu. Zato však veliká láska pro to, co je české.

Celý minulý rok naučil nás jedné věci: je třeba umět zůstat stát.

S hlavou obnaženou a vroucí láskou v srdci, v hluboké důstojnosti, otevřenosti a poctivosti zůstat stát vedle všeho, co je české. Nikdy žádný národ na světě nezůstal národem nezlomeným, neměl-li odvahu se ke své národní lásce znát: vzpřímeně a čestně.

Nikdy neměl žádný národ na světě budoucnost, nebyl-li ochoten při své myšlence stát.

Milena Jesenská, 5. dubna 1939

Uvedený článek O umění zůstat stát můžete nalézt v knize článků, esejů a reportáží Nad naše síly (nakladatelství Votobia, Olomouc, 1997).