Podle Beneše se Pavel nechoval, jak dnes tvrdí. Naopak byl vůči režimu loajální a hájil jeho zájmy, i když už byl v posledním tažení.

Beneš vzpomíná: „V září 1989, když jsme se vrátili z dovolené do kurzu, tak se řešila petice Několik vět a my jsme ji měli odsoudit. Já jsem prohlásil, že ta petice není úplně špatná a má svůj náboj. Dostali jsme se do diskuse a já jsem řekl kolegům komunistům, že to vypadá, že jsme asi studenou válku prohráli. O petici jsme diskutovali neformálně po výuce na hřišti se skupinou asi sedmi kolegů, kteří v kurzu studovali francouzštinu.“

Beneš si myslel, že to zůstane mezi nimi, ale mýlil se.

„Pár dní nato mě předvolali na výbor základní organizace KSČ, kde byl Pavel předsedou. A tam se mě zeptali, jak jsem to myslel. Překvapilo mě to, protože jsem to pokládal za soukromou diskusi, a ohradil jsem se, že to považuji za špatné,“ řekl Beneš. Hájil se tím, že říkal jen svůj názor, který nikomu nevnucuje.

„Tak mi řekli, že mám pomýlené názory a měl bych se nad sebou zamyslet,“ poznamenává Beneš. „Slíbil jsem jim tedy, že se nad tím zamyslím. Nechali mě pokračovat ve studiu, ale měl jsem kádrový šrám. Jestli to hlásili někam výš, nevím. Bylo to ale hodně nepříjemné, protože jsem si uvědomil, že se člověk nesmí odchýlit od nalinkovaného kurzu,“ poznamenal.