<– 11. března 2024 – 17. března 2024 –>
<– 11. března 2024 – 17. března 2024 –>
Pamětník je vždycky nebezpečný. Může potvrdit nebo vyvrátit oficiálně tvrzený fakt, nebo ho jen doplnit o skutečnosti, které by třeba propaganda úmyslně zamlčela. Je 12. březen a jsme u data, které po celý den bude oslavováno skoro jako svatořečení Jana Nepomuckého kdysi v 18. století. To také znamenalo začátek tentokrát dlouhodobé propagandy mající mimo jiné vytěsnit z myslí našich předků Jana Husa. V případě letošního výročí si po celý den budeme připomínat čtvrtstoletí našeho členství »v mírové organizaci« NATO, která je »zárukou naší bezpečnosti na věčné časy«. Navíc přece jedno celé období v čele náčelníků štábů (vojenského výboru) zmíněného paktu stál náš současný prezident generál v.v. Petr Pavel a byl v něm, podle propagandy, dokonce druhým mužem.
Mírová Aliance!!! Zní to hrdě a uklidní škarohlída. Nikoli ovšem pamětníka. Ten vzpomíná na slova Václava Havla z prosince roku 1989: Nikdy do žádného paktu už nepůjdeme (potvrzeno iDnes.cz/blog, 20. 11. 2011). Za dva roky poté – 25. února 1991 – byla pak na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti zrušena Varšavská dohoda a 21. června 1991 odešli z naší země poslední sovětští vojáci.
Netrvalo dlouho – pamětník si pamatuje – začaly námluvy s Aliancí. Patřili jsme mezi nejaktivnější zájemce. Spěchali hlavně ti nejmilitantnější. Tak po skoro ročním jednání vlády Josefa Tošovského a Miloše Zemana 12. března 1999 mohl posledně jmenovaný premiér obdržet zprávu: schváleno. Jsme členy Aliance. Václav Benda, tehdy zakladatel ÚSTRu, si tedy mohl oddychnout. Měl dokonce říci, že se konečně cítí bezpečným, protože už nikdy nebude žádný socialismus. Jeho slova nenajdeme v záplavě dalších informací, jen pamětník si je možná ne zcela slovo od slova pamatuje.
V té době letadla NATO s bombami na palubě přelétala naše území, aby svůj smrtonosný náklad shazovala na Srbsko. Neprotestovali jsme. Tam na Balkáně však umíraly stovky civilních osob. A výsledek? Rozpad zbytku Jugoslávie a vznik republiky Kosovo, kde velmi rychle vznikla na území 3,86 km2 nová americká vojenská základna Camp Bondsteel s více než sedmi tisíci vojáky US Army, a nerostné bohatství nové země, olovo, zinek, nikl, stříbro, měď, bauxit aj., putovalo do globalizovaných Američany ovládaných fabrik nebo přímo do Spojených států.
Zatím naše vojáky Aliance nepotřebovala, jen náš letový prostor a náš neprotest proti vraždění. V té době totiž ještě členské země mohly, kdyby měly tu odvahu, do toho mluvit. My jsme tu odvahu neměli. Snad proto, že vláda si stále myslela, že nás se to netýká. Týkalo. To všechno totiž mělo teprve přijít.
Pamětník vzpomíná, že po Jugoslávii přišel Afghánistán. Akce začala bombardováním letectva Spojených států a Velké Británie – 7. října 2001 – a pokračovala nasazováním armád NATO (operace Trvalá svoboda). Také naši vojáci tam byli. Prý u Kábulu hájí Prahu. Nebyla to pravda. Dlouhá akce skončila porážkou a mnoha hroby Afghánců a NATO-vojáků, čtrnáct padlých byli Češi a psychicky nemocných bezpočet. Byla to válka, stejně jako ta o Balkán, bez souhlasu OSN. Ostatně nemohlo tomu být jinak. Rada bezpečnosti by totiž souhlas nedala. Nešlo o krátkodobou akci. Bezúspěšná válka se totiž táhla dvacet let a skončila porážkou. Šlo v ní však především o železo, měď, kobalt, zlato, lithium a potažmo i o drogy.
Pak tu byla Libye. Zvenčí organizované akce proti prezidentu Kaddáfímu se nevyvinuly podle přání organizátorů. A tak letadla NATO vstoupila do akce. To bylo 19. března 2011. U toho jsme my nebyli. Jen nic nenamítali. Tedy vláda Petra Nečase. Naši kolegové z Aliance, Britové, Američané, Italové, Francouzi, Belgičané však ano. Zemi se podařilo v krátkém čase rozvrátit. Nafta, o níž vlastně od prvopočátku šlo, je však pod americkou kontrolou a co se dál bude dít v zemi, kde se stále válčí, už vůbec pro uchvatitele není důležité.
Rok 2011 je také počátkem syrských událostí. Opozici naplno podporovaly Spojené státy a vlastně i NATO. Z této podpory se zrodil Islámský stát. Zbraně, které měly sloužit k porážce Asádova režimu, sloužily později k boji proti všem. Ani dnes není klid v celém státu, ale už jen enklávy přímo či nepřímo podporované USA zatím zůstaly a brání sjednocení celé země. Ani v tomto případě jsme se svými vojáky neúčastnili. Jen různých misí, které prý mají přinést mír, svobodu a demokracii v americkém stylu do různých zemí světa. Pro jejich uskutečnění potřebujeme novou supermoderní vojenskou techniku, která nás stojí miliardy.
Dnes jde především o válku na Ukrajině. Podpora ukrajinské strany udržuje současné ukrajinské vedení v naději, že zvítězí. Zatím stále jen umírají lidé. Také Češi, dobrovolníci, jež ohloupila nebývalá protiruská propaganda. Jsou už i naši mrtví. Zatím nikoli pod vlajkou Aliance. Čeští účastníci bojů sem však přišli se souhlasem naší vlády. Propaganda udělala své.
Jinak patříme mezi nejaktivnější dodavatele munice, zbraní a podpory všeho druhu a sháníme peníze a střelivo pro Ukrajinu po celém světě. Často na úkor našich potřeb a budoucnosti našich dětí. Pro to už není potřeba svědectví pamětníka.
Jsme americkou prodlouženou rukou. Dokazuje to i zopakování odvrhnutého neuváženého návrhu prezidenta Macrona na poslání určitých vojenských sil na Ukrajinu prezidentem Pavlem, jehož se »chytil« známý rusofob polský ministr zahraničí Sikorski a doplnil ho minulou sobotu už přímým návrhem na účast vojsk NATO v bojích na Ukrajině.
Přitom NATO, podle své zakládací listiny (Washingtonská smlouva) má být obranné společenství. Článek 1 totiž zní:
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
A článek 5 doplňuje, že ozbrojený útok proti jedné (členské zemi) nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, což bude znamenat poskytnutí ozbrojené pomoci napadenému. Taková situace však nenastala. Jako pamětník potvrzuji, že v uvedené době nebyla napadena žádná země Aliance.
Proč se tedy válčí ve výše uvedených či dalších zemích většinou daleko od hranic členských států NATO? Proč ještě dnes jsou vojenské jednotky USA v Iráku (naše tam byly také dlouho)? Proč je po světě rozmístěno 750 amerických základen v osmdesáti zemích světa? Také jejich případné napadení vyvolá potřebu pomoci spojenců v NATO? Tedy i nás.
Prý, jsme ubezpečováni, takové nebezpečí nehrozí. Už proto, že NATO má v čele evropské lídry. Také sám generál Pavel se nechal slyšet, že byl nejvyšším velitelem vojsk Aliance. Je však třeba poněkud opravit jeho tvrzení. Byl předsedou Vojenského výboru NATO. Spojené státy ovšem nic neponechaly náhodě a tak vrchním velitelem je vždy americký generál, jenž se mediálně drží v pozadí. V době, kdy Petr Pavel úřadoval v Bruselu, jím byl, tedy SACEURem, US generál letectva Philip Breedlove a po něm čtyřhvězdičkový velitel známý z akce Pouštní bouře Curtis Scaparotti. Kde tedy bude válčit a válčí NATO, nerozhodoval vojenský výbor, ale americký generál a ten dostává pokyny z Washingtonu, nikoli od Jense Stoltenberga, generálního tajemníka Aliance. Teprve od něj je přebírá předseda »sboru náčelníků«. Ten je vlastně jen tím, kdo sedí v čele stolu, plní »rozkazy shora« a ukazuje se veřejnosti.
Petr Pavel byl tedy ve své bruselské funkci podřízen americkému veliteli. Předsedal sice dalším náčelníkům štábů, ale pro rozhodnutí si musel chodit do zcela jiné kanceláře. Dnešním velitelem Aliance je čtyřhvězdičkový americký generál Christopher Cavoli. To však už nepatří do vzpomínek pamětníka. Mohu jen dodat. Zmíněný americký generál prý patří mezi odborníky na Rusko a je hodnocen jako »jestřáb«. Pokud si toto uvědomíme, pak ona slova o zapojení vojáků NATO v ukrajinském konfliktu nepocházejí z Pavlovy hlavy, což by nás mělo děsit.
Je tedy den, kdy vzpomínáme 25 let členství v NATO, kam jsme se dostali, aniž by se někdo nás občanů zeptal, chceme-li či nikoli a přes slib, že do žádného paktu již nepůjdeme. Rozhodly vlády a prezident Havel. Ten samý, který slíbil, že už je konec s paktováním a že vše se bude dít jinak. Ani Ústava tehdy nebyla naplněna. Jako tomu bylo v Říšském kancléřství v noci z 14. na 15. březen 1939. Tehdy byl hlavním aktérem prezident Emil Hácha a v Praze u telefonu premiér Rudolf Beran.
Pamětník proto může jen vyslovit svou otázku: Myslíte, že je na co být v tomto případě hrdí?
Jaroslav Kojzar
iportaL24.cz
Národní proud
Iniciativa Národní proud je čtenářům webového deníku iportaL24.cz známá mj. díky pravidelnému vysílání jejího hlavního představitele Václava Hrabáka. »Systém politických stran byl postupně zneužit k tomu, aby nám začaly vládnout nikým nevolené struktury řízené ze zahraničí. A vláda pětikoalice má za úkol proces likvidace naší země završit. Pokud chceme tento proces zvrátit, musíme se jako občané spojit, pozvednout národ a vzít si vládu nad naší zemí zpět!« Tak zní motto Národního proudu, který vznikl loni v září a plynně navazuje na iniciativy Zachraňme náš stát a Stávkový výbor. Jsou ale jeho představy reálné? A jak chce dosáhnout toho, že se politici sami vzdají teplých křesel ve stranické struktuře? To jsou jen některé z otázek iportaL24.cz na Václava Hrabáka…
Národní proud vidí jako řešení politických problémů opuštění zavedeného systému politických stran. Mám tomu rozumět tak, že vyzýváte lidi, aby v rámci nedůvěry ke stávající realitě, nešli k volbám?
Určitě ne. Do té doby, než se nám podaří stávající systém změnit, ať lidé k volbám chodí a vybírají ty strany, které nějakým způsobem brzdí procesy, jež se na nás valí z Evropské unie, případně z WHO. Takže vyzýváme, ať podporují strany z celé šířky vlastenecké scény.
My akorát tvrdíme, že zásadní změny se tímto způsobem protlačit nepodaří, takže paralelně s tím musíme pracovat na skutečné změně systému.
Říká se, že kapři si svůj rybník nevypustí. Takže – jak chcete donutit politické strany, aby šly de facto proti smyslu toho, proč byly založené?
My je právě musíme donutit, aby si ten rybník vypustili! Samozřejmě se tomu budou bránit, a proto i náš způsob nátlaku musí být skutečně silový. Tím nemyslím něco ozbrojeného, tlak by měl být nenásilný. Když mluvím o silovém nátlaku, mám tím na mysli, že se za naše myšlenky postaví většina společnosti. Pokud se nám to podaří rozhýbat, čemuž pevně věřím, tak se i politici, například po několika generálních stávkách, budou chtít domluvit. Pokud pochopí, že skutečně cesta vede neodvratně ke změně systému a že většina společnosti za tím stojí, začnou se chtít lidem zalíbit.
Protože to neznamená, že by zanikla politika jako taková. Akorát volbu politických stran nahradí volba konkrétních lidí. A pokud politici začnou větřit změnu toho větru, ve svém zájmu se budou chtít voličům zalíbit, aby se v novém změněném politickém systému do parlamentu dostali znovu. A nebo také nedostali…
Co vám nejvíce vadí na systému politických stran?
Ten systém je už sám o sobě tak zkorumpovaný, že volení zástupci dnes de facto nerozhodují o tom, co politické strany realizují. Všechno řídí skryté zájmové skupiny, které financují jednotlivé strany a mají tam jistý vlivový aparát. Tím samozřejmě nechci hodit všechny strany a hnutí do jednoho pytle, ovšem je fakt, že stávající struktury dokážou řadu malých politických stran vyhodnotit tak, že pro ně neznamenají žádné nebezpečí, a proto je ponechají v klidu. Dokonce i částečně podporují roztříštěnost politické scény, protože jim vyhovuje a odsává to hlasy. Hrají jakousi šachovou partii, což bylo ukázkově vidět po celých 35 let od Listopadu. Jakmile se konkrétní politické strany dostanou k moci, najednou je vidět, že zásadní věci pro stát se rozhodují někde jinde – rozhodně proti vůli lidí, proti zájmům samotného státu, a navíc i proti vůli těch, kteří danou stranu zvolili. Naposledy jsme mohli jasný důkaz vidět na Pirátech, kteří měli až do svých prvních voleb vcelku sympatické nápady a působili jako parta rebelů. Ovšem první den po volbách najednou spadla klec a stala si z nich úplně nejhorší sběř poskoků západních korporátních sil.
S ohledem na to, jak se nedaří lépe sjednotit vlasteneckou scénu u nás, mě docela zajímá, jakým způsobem se vám daří jednání s konkrétními politiky o vašich myšlenkách. Jaké jsou reakce?
Jednáme jak v té, řekněme, aktivistické scéně, tak s různými zástupci politických stran a hnutí. Někomu se to samozřejmě úplně nelíbí, i když všechny ujišťuji, že rozhodně nebudeme lidi odrazovat od toho, aby chodili k volbám. Navíc chápu, že někteří pořád věří, že ke změně může dojít pomocí politických stran. Rozumím jejich přesvědčení, protože kdyby si připustili, že současnou politickou cestou moc nedosáhnou, ztratili by trošku elán.
Takže někteří se na to tváří ne zcela nadšeně, ale stejně se s nimi o naší vizi dál bavím a myslím, že to mnozí z nich pochopí a přidají se k nám. Protože hlavně pro zástupce malých stran by budoucí systém měl být mnohem přijatelnější a milosrdnější. Jejich lídři se při novém systému mají mnohem větší šanci dostat do Sněmovny. Protože pro zvolení jednoho poslance, pokud by se všechny parametry ponechaly stejné, to znamená 200 křesel, by stačilo 25 tisíc hlasů, což mohou menší skupinky, resp. jejich zástupce, velmi snadno nasbírat.
Dobře, takže když bychom to realizovali konkrétně – pak politické strany nejsou…
…ony by zřejmě nějaké byly, protože stejně přirozeně se lidé budou nějakým způsobem shlukovat do různých názorových skupin.
Ano, ale já jsem mířil ještě jinam. Přijdou volby. A lidé budou mít před sebou jednu velkou kandidátní listinu, na níž bude Franta, Tomáš, Pepa, Jana atd., nebo těch volebních lístků bude pět, šest či třeba sto…
Ne, budou jenom lidi, bez ohledu na politické strany. To, že je někdo v určité politické straně, zatajovat rozhodně nebude a řekne to nahlas. Ale do voleb by šel úplně sám za sebe, na své triko a svou vlastní zodpovědnost. Protože důležitá další věc v celém systému – což zase všichni lidi vědí, že tak by to mělo být správně – je, že ti, co si daného člověka zvolili, by ho zároveň mohli odvolat, kdyby dotyčný neplnil to, co slíbil a co si předsevzal.
Dobrá, ale ještě se zastavím u jednoho problému, a tím je mainstream. Například v poslední prezidentské volbě jsme jasně viděli, jak velkou roli hraje. Nehrozí, že i při změně systému, kterou prosazujete, podlehnou voliči právě tlaku médií a zvolí kandidáta preferovaného tu Washingtonem, tu Bruselem…?
Je evidentní, že změny nelze udělat mávnutím kouzelného proutku tak, aby najednou všechno bylo úplně dokonalé a růžové. Jistě se najdou vlivy, které se budou snažit prosadit své lidi, ale zaprvé se to bude dít mnohem méně a zadruhé budou tito lidé lépe kontrolovatelní.
Zároveň si dokážu představit, že paralelně s tím procesem, když se ke změně rozhýbe tak velká skupina obyvatel, bude potřeba řešit i nějaké další podmínky, jako třeba to, že veřejnoprávní televize a rozhlas budou otevřené pluralitě názorů a jednotlivým kandidátům.
Když lidé budou moci politiky odvolat, dostáváme se k jisté variantě přímé demokracie. S tou souvisí otázka referend. Budou se lidé o politických otázkách, jako je třeba vystoupení z EU, NATO, nákup stíhaček či posílání vojenské pomoci jinému státu, moci vyjádřit v referendu, nebo to bude čistě v pravomoci zvolených zástupců?
Myslím, že bourat systém zastupitelské demokracie by nebylo správné. Aby se o každém zákonu rozhodovalo v referendu? Technologie by to dnes samozřejmě umožňovaly – že by měl každý na počítači nějaké volítko a den co den zasedal. To ale nevnímám jako dobrou cestu, protože lidi jednak nechtějí každý den řešit politiku, a jednak ani nemají čas pokaždé zkoumat konkrétní problematiku.
Například v nějaké malé vesnické komunitě může přímá demokracie se vším všudy fungovat, ale celý stát potřebuje systém zastupitelské demokracie, aby se právě o společné věci státního významu starali lidi, kteří mají přehled, nechybí jim detailní informační zdroje atd.
Nicméně navážu na příklady, které jste uvedl ve své otázce. Je totiž evidentní, že přímá demokracie by se měla posílit oproti stavu, který je teď. O tak zásadních a životně důležitých otázkách, jako je třeba vystoupení z Evropské unie nebo přijetí eura, čili zbavení se koruny, by měli rozhodovat lidé právě v referendu.
Na posledních videích jste říkal, že se Národní proud rozrůstá do koordinačních center po krajích. Takže – jak jste na tom ohledně toho rozrůstání?
Někde se krajská koordinační centra vytvářejí, jinde to už začalo fungovat. A právě tam budeme pravidelně jezdit, abychom se společně setkávali a zvali lidi k diskusi. Protože i nový volební systém, který jsme dlouho probírali, samozřejmě ještě není nic dokonalého, o čem rovnou prohlásíme, že takhle to chceme a není o tom žádná řeč. Naopak o tom diskutujeme stále. I s dalšími lidmi.
Já jsem teď zrovna mluvil s jedním člověkem, který mi podpisoval, že určitý systém, kde se řeší odvolatelnost politiků, už někdo vypracovával počítačovým systémem před deseti lety. Domluvili jsme se, že se na to spolu podíváme, co z toho by šlo buď použít, nebo i vzít jako hotové, a co zase ne.
Z toho je patrné, že my systém nestavíme tak, že se prohlásíme za nějaké arbitry, za nějaký výbor, který bude o všem rozhodovat – a vy ostatní se k tomu přidejte. My to stavíme a budeme stavět tím způsobem, že všichni další přišedší do těch našich kruhů jsou na stejné úrovni. Není to řízené tak, že by se jeden člověk prohlásil za vůdce a ostatní dělali vše podle něj. A takto budujeme i jednotlivá krajská centra.
Novinkou tohoto roku jsou videa nazvaná Hovory Národního proudu. Za jakým účelem je natáčíte? Je to ryze mediální záležitost, nebo už se jedná o konkrétní lidi, kteří by s vámi spolupracovali?
Ve videích představujeme lidi, kteří s námi už různou formou spolupracují, a právě se o tom s nimi bavíme. My ani nechceme, jak jsem říkal, dělat nějaký přesně nadefinovaný výbor. Je to opravdu spíš shluk lidí, kteří volně přicházejí a diskutují. A právě v rámci těch hovorů je chceme postupně představovat.
Může být systém, který plánujete, vzorem i pro ostatní země? Nebo je vám to jedno a zajímá vás výhradně Česká republika?
Já doufám, že to může být jistý vzor, a právě tady vnímám i určitou unikátnost České republiky. Přestože máme v mnoha ohledech jako národ spíše menší tah na branku a jsme ospalejší z hlediska prosazení revolučních změn, tak si myslím, že unikátní polohou i tím, že jsme celkem vynalézavý národ, bychom se mohli stát inspirací i pro další. Na druhou stranu se dotýkáme něčeho tak choulostivého, co si právě globalistické struktury hlídají, takže jdeme do křížku s velmi silným nepřítelem. Cesta proto nebude snadná, ale určitě není nereálná.
Na videích Národního proudu se hodně dotýkáte významných okamžiků českých dějin. Je pro vás právě národní historie klíčový motivační faktor?
Ano, »klíčový« je správné slovo. Bylo to docela zajímavé při nedávném rozhovoru Tuckera s Putinem, kdy ruský prezident tak trochu udělal dvouhodinovou přednášku o historii Ruska. Vidíme, jak je důležité, že národ a národní duch je definovaný nejenom posledním desetiletím, a ani ne posledním staletím, ale nějakou dlouhodobější historií.
A právě proto, že my máme tu relativně nedávnou historii spojenou s tím, že jsme hodně skláněli hřbet, je dobré uvědomit si, že máme v krvi i slavnou historii z doby středověku. Tohle všechno národ určitým způsobem utváří. Takže pokud si vzpomeneme na dávnější historii, je to jen a jen dobře. Tím ale nechci říct, že i v té nedávné jsme na tom byli tak bídně. Právě nedávno jsem o tom mluvil v Hovorech Národního proudu s bývalým profesionálním vojákem a lékařem Markem Obrtelem. Že jsme v roce 1938 prokázali obrovskou schopnost, když se během dvou dnů dostalo milion Čechoslováků na naše státní hranice do bojového stavu, kdy chtěli bránit zemi proti fašistickému Německu. Takže jak v dávné, tak i v nedávné historii máme silné světlé okamžiky a na nich právě musíme stavět.
Petr Kojzar
iportaL24.cz